Příběh DOMU SLOVO

Ve 20. letech byl Charkіv hlavním městem sovětské Ukrajiny a také centrem kulturního života země. Komunistická vláda, která se snažila získat sympatie lidu, se rozhodla jít cestou ukrajinizace. To velmi přálo uměleckému dění. Spisovatelé dostali prostor v četných nových periodikách, pořádali nejrůznější debaty a večírky, sdružovali se do skupin. Za několik desetiletí 20. léta nazvou renesancí, bohužel však dostane přídomek „rozstřílená“.

V polovině 20. let se ukrajinští spisovatelé obrátili na sovětskou vládu s návrhem výstavby družstevního domu, který by všem poskytl dostatek místa. Vláda souhlasila a přislíbila, že bude projekt financovat. Nápad se zrodil v literárním spolku Pluh. Jeho účastníci založili družstvo, do jehož čela se postavil Ostap Vyšňa. Jeho hlavním pomocníkem byl Pylypenko, který Pluh řídil.

Na stavbě se začalo pracovat ještě téhož roku 8. září, dům měl stát v horní části Charkova.

Daškevyčovy nákresy byly propracované a profesionální. Architekt neopomenul nic: myslel i na schodiště, dveře, pozemek kolem domu, oplocení. Dům byl postaven z těch nejkvalitnějších materiálů, měl pět vchodů a pět podlaží. První, čtvrtý a pátý vchod měly navíc suterén. V prvním a pátém vchodu byla výtahová šachta.

Byty měly tři nebo čtyři místnosti s vysokými stropy a prostornými okny. Největší plochu, kolem 100 m2, měly byty rohové. Byly přiděleny vedoucím družstva (Vyšňa, Pylypenko). Ale brzy docházejí peníze a výstavba se zastavuje.

V únoru 1929 se v Moskvě koná „Ukrajinský týden“, během nějž se spisovatelé setkávají se Stalinem. Ostap Vyšňa se rozhoduje, že situace využije k prosbě o finanční podporu a posílá vůdci vzkaz.

Spisovatelé se stěhují do nového domu už roku 1930 nehledě na to, že v domě ještě nefunguje vytápění.

Vedení družstva a také několik osob, které se na projektu aktivně podílely, si mají možnost byt vybrat. Všichni ostatní losují. Mykola Chvylovyj dostává čtyřpokojový byt, ale kvůli hádkám se jej rozhoduje vyměnit za třípokojový v prvním vchodě.

V domě Slovo žili velice odlišní lidé s velice pestrou minulostí. Téměř všichni talentovaní spisovatele bojovali v době občanské války proti bolševikům pod ukrajinským praporem. Petljurovskými důstojníky byli Petro Panč a Andrij Holovko, junkery Volodymyr Sosjura a Borys Antonenko-Davydovyč, dobrovolnými jízdními vojáky Oleksandr Kopylenko a dokonce šestnáctiletý Jurij Janovskyj. Pavlo Hubenko (Ostap Vyšňa), Pavlo Tyčyna a Jurij Smolyč byli úředníky Ukrajinské lidové republiky.
Část z nich se počátkem roku 1920 ocitla v řadách Ukrajinské komunistické strany (tzv. Borotbysti) a spolu s nimi se připojila k bolševikům. Ale některé, například Ostapa Vyšňu a podle některých zdrojů i Jurije Janovského, vzali rudí do zajetí. Jenže sympatie vůči Petljurovi v nich zůstaly už napořád.

Historik Jaroslav Tynčenko

Ale sympatizantů se socialistickými či komunistickými idejemi bylo mezi spisovateli také mnoho. Lze jmenovat Mykolu Chvylového, Mychalja Jalového, Serhija Pylypenka, Olesju Dostvitného, MajkaJohansena.

Agent Anton nahlásil hned tři spisovatele, kteří se údajně pokoušejí v Záporoží vytvořit nové antisovětské centrum.

Jakožto někdejší člen paramentu Ukrajinské lidové republiky a jeden ze zakladatelů Ukrajinské strany socialistů-revolucionářů Chrysťuk pochopitelně pociťoval neklid. Proto byl ve svém vyjadřování opatrný a psal ideologicky neškodné věci, NKVD na sebe však nakonec upozornil tím, že se kladně vyjádřil o dílech Chvylového a Epika. Byl zatčen v souvislosti s případem Ukrajinského národního centra. Z členství v této neexistující organizaci byli obviněni někdejší členové Ukrajinské strany socialistů-revolucionářů, Ukrajinské sociálně-demokratické strany práce, Komunistické strany západní Ukrajiny i lidé bez politické příslušnosti, především původem z Haliče. Odsouzen k pobytu v pracovním táboře na Dálném východě, kde zemřel.

Hlavní dveře jsou zavřené. U bočního vchodu neustále hlídkují lidé z NKVD. V průběhu následujících let jsou spisovatelé jeden za druhým odvlékáni pryč. Do prázdných bytů se stěhují noví obyvatelé, část bytů je poloprázdná, protože byl zatčen některý z členů rodiny. Spisovatelé se bojí, přestávají psát, kritizují jeden druhého i sebe sama.

Den po zatčení Jalového zve Chvylovyj Kuliše a Dosvitného na návštěvu. Během rozmluvy odchází do své pracovny, odkud se ozývá výstřel.

„Zatknout Jalového je totéž jako postřílet celou generaci. Za co? Za to, že jsme byli těmi nejupřímnějšími komunisty? Ničemu nerozumím… Ať žije komunismus… ať žije Komunistická strana…“

Vyloučen ze strany za to, že „jakožto nebolševik, který překrucuje národní politiku a je politicky nedůvěryhodný

Z protokolu Pylypenkova výslechu, počínaje 21.12. 1983:

„K provedení teroristických akcí byly zvoleny následující trojice: PYLYPENKO, PANČENKO DESNJAK – cíl ČUBAR; Ostap VYŠŇA, DOSVITNYJ a SLYSARENKO připravují atentát na POSTYŠEVA (…) POSTYŠEVA měl zavraždit Ostap VYŠŇA na plánované recepci ukrajinských spisovatelů v ÚV…“

Během výslechů nespolupracoval a prý se dokonce pokoušel vtipkovat: Možná mě ještě obviníte i ve znásilnění Kláry Zetkinové? (Proslulá německá komunistka, která zemřela v roce 1933 – pozn. překl.) “ Byl násilím donucen napsat sám na sebe udání. Strávil deset let v táboře na Soloveckých ostrovech, v roce 1937 zázrakem unikl zastřelení.

Z výpovědi obviněného 4. ledna 1934.

„Vždy jsme prosazovali teror jako jednu z metod politického boje, zejména v dobách vyostření bojů. Organizační práci na venkově, jak jsem již uváděl, prováděli na doporučení Pylypenka členové naší organizace, jmenovitě Štanhej, Holovko, Kyrylenko a především Senčenko, který často na venkov jezdil.“

Dne 23 ledna 1934 soudní trojka vynesla rozsudek – deset let táborů. Trest si odbýval v republice Komi.

Z prohlášení obviněného ze dne 25.5.1934: „Stal jsem se členem tajné kontrarevoluční organizace, která si kladla za cíl likvidaci sovětské vlády a ustanovení fašistické diktatury v Ukrajině, v prosinci 1932. Stoupenci teroru a starších taktik byli: H. Epik, V. Poliščuk, A. Ljubčenko a M. Kuliš.“

Dne 19.3. 1935 se prohlášení zřekl: „Všechna vlastnoručně napsaná prohlášení jsem učinil na nátlak vyšetřovatele. Žádných debat v Charkově s Dosvitnym a Irčanem ohledně kontrarevoluční organizace jsem se nikdy neúčastnil. Nemám také nic společného s přípravou atentátu na s. Postyševa.“ Rozsudek byl vynesen dne 19. března 1935 a zněl – deset let v táboře. Oleksa byl poslán na Solovecké ostrovy. V říjnu roku 1937 byl rozsudek změněn na popravu zastřelením. Zastřelen v lese v Sandarmoh (místo hromadné popravy a jedno z největších pohřebišť obětí stalinských čistek, nachází se v lese v Karélii –pozn. překl.).

Někteří členové rodiny Krušelnyckých byli zatčení 5. a 6. listopadu 1934. Za nějaký čas přišli agenti NKVD opět a odvedli si otce Antina a syny Ivana, Tarase, Bohdana, Ostapa a dceru Volodymyru. Ivan a Taras byli zastřeleni 17. prosince 1934 na rozkaz Vojenského kolegia Vrchního soudu SSSR.

„Krušelynyckyj Antin Volodyslavovyč je jedním z vůdců centra OUN, jehož cílem je svržení sovětské vlády v Ukrajině a příprava teroristických aktů proti představitelům strany a vlády.“

Antina a jeho syny Bohdana a Ostapa poslali do tábora na Soloveckých ostrovech, na podzim 1937 tu byli odsouzení k smrti. Dcera Volodymyra byla odsouzena 25. listopadu a zavražděna 8. prosince 1937, pravděpodobně v Leningradu.

Hned po zavraždění Sergeje Kirova 1. prosince 1934 je přijato usnesení Ústředního výkonného výboru SSSR, v souladu s nimž se případy řeší v co nejkratší lhůtě a výkon nejvyššího trestu se vykonává ihned po vydání rozsudku. Oběti bývají donuceny k přiznání, že byly členy neexistujících teroristických organizací. Každý odsouzený „hlásí“ několik dalších osob, se kterými údajně vykonával antisovětskou činnost.

Ihned po zatčení se „přiznal“ ke členství v neexistující teroristické organizaci, do níž údajně patřilo dalších pět obyvatel domu. Napsal dopis, ve kterém se kál a prohlašoval, že všechny je třeba postřílet „jako prašivé psy“. Při odbývání trestu ve vyhnanství v dopisech manželce předvádí, že se změnil a pateticky popisuje nová prosovětská díla, která napsal. V říjnu 1937 je jeho případ opětovně otevřen a rozsudek je změněn na smrt zastřelením.

Během výslechů odmítá jakoukoli vinu. Mezi obvinění patří i jeho výrok, že „politika kolektivizace přivedla ukrajinský venkov k hladomoru“.

Dne 11. ledna 1935 se v protokolu objevilo „přiznání“, že „patřil do skupiny spisovatelů-nacionalistů s teroristickými názory ohledně vůdců strany.“

Dne 27-28. března 1935 byli Pidmohylnyj a další zatčení odsouzeni k deseti letům odnětí svobody a konfiskaci majetku. Po transportu do tábora na Soloveckých ostrovech byl 3.11. 1937 zastřelen v lese v Sandarmoh.

Protože se Vasyl Vražlyvyj kamarádil s Jevhenem Plužnykem a Hrihorijem Epikem, dostal se spolu s nimi do tytéž „kontrarevoluční organizace“. Byl odsouzen k deseti letům pobytu v pracovním táboře. Trest si odpykával na Soloveckých ostrovech. Později odsouzen ke smrti zastřelením a 8. prosince 1937 popraven.

Podle obvinění byl v Praze naverbován do Všeukrajinské vojenské organizace s úkolem připravit atentáty na Postyševa a Balyckého. Během vyšetřování absolvuje pět výslechů, ale v žádném z nich se nepřiznává a opakuje, že jde o něčí výmysly. Dne 14. září 1935 je odsouzen k pěti letům táborů. Dne 8. října je odsouzen k trestu smrti, 28. října je zabit v lese v Sandarmoh v Karélii.

Jako představitel školy Mychajla Bojčuka, tzv. „bojčukista“, se ve 20. letech těšil úctě, ale o desetiletí později spolu se svými mistrem i kolegy upadl u vládnoucích kruhů v nemilost. Bojčukovova škola malovala fresky a používala lidové motivy, které nešly dohromady s koncepcí socialistického realismu. Z bojčukistů se stali „bílé vrány“ a skoro všichni byli v krátkém čase zatčeni a popraveni.

Dne 13. července Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR odsoudilo Ivana Padalku jakožto „člena národně-fašistické teroristické organizace, jejíž snahou bylo odtržení Ukrajiny od SSSR a znovunastolení kapitalismu“ k trestu smrti. Téhož dne byl zastřelen.

Po zatčení Sedljar prohlásil, že Bojčuk je vůdcem teroristické organizace, jejímiž nejaktivnějšími členy byli on sám a Ivan Padalka. Dne 12. července 1937 byl obviněn z členství v národně-fašistické organizaci, která plánovala teroristické útoky mířené na vůdce Komunistické strany a sovětské vlády. Den poté je na uzavřené schůzi Vojenského kolegia odsouzen k popravě zastřelením. Je popraven spolu s Bojčukem, Padalkou a dalšími obviněnými.

Byl obviněn z „členství v ukrajinské nacionalistické teroristické organizaci, která připravovala teroristické útoky mířené na vládnoucí činitele Komunistické stany a sovětské vlády.“

Během četných výslechů i u samotného soudu svou vinu popíral. Přečtená obvinění odmítl jako falešná. Na zvláštní opatřeni Stalina a nejvyšších představitelů politbyra ÚV Komunistické strany ho Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR odsoudilo dne 14. července 1937 k nejvyššímu trestu – zastřelení s konfiskací veškerého majetku. Rozsudek byl vykonán den poté.

Už během prvního výslechu se přiznal k protirevoluční činnosti. „Tolik jsem se sblížil s ukrajinskými nacionalisty, že když mi Kosť Kotko a Jalovyj nabídli, abych vstoupil do ukrajinské národní kontrarevoluční organizace, tak nehledě na to, že jsem Žid, přijal jsem to tak, že mě zvolili do role „zachránce“ ukrajinského národa. To mi imponovalo. Příliš jsem se nerozmýšlel a ihned souhlasil…“

Dne 25. září 1937 byla zastřelena jeho žena Luciana Piǫtek, kterou Ivan prohlásil za svou spolupachatelku. Byl obviněn ze spolupráce s britskou rozvědkou a zastřelen 10. října 1937.

Poslední roky před zatčením Bykovec žil tak, „aby mu nikdo nemohl nic vytknout“ a věnoval se pouze organizační práci. Sestavil bibliografickou kartotéku informací o činitelích politického, společenského a kulturního života Ukrajiny. Tato vzácná sbírka pokrývala několik století. Byla to jeho životní práce. Po zatčení kartotéka zmizela. Byl vyslýchán celkem třikrát, 11. září, 3. října a 17. října roku 1937. To postačilo k vynesení nejvyššího trestu, rozsudek byl vykonán den poté.

Vyloučen ze strany jakožto „osoba, která před stranou v době vstupu i době pozdější tajila svůj kulacký původ, která poskytla přístřeší svému bratrovi – kulackému banditovi, která se stýkala s přesvědčenými nepřáteli národa – trockisty a buržoazními nacionalisty, která vědomě pomáhala v poškozování ukrajinské literatury.“

Následujícího dne bylo jeho tělo nalezeno na periferii města. Podle oficiální verze šlo o sebevraždu, ale podle některých svědectví šlo spíše o násilnou smrt.

Na počest 20. výročí Říjnové revoluce v říjnu a listopadu roku 1937 proběhla poprava 1111 vězňů, více než 20 Ukrajinců, mezi nimi také obyvatel Slova: Lesja Kurbase, Mykoly Kuliše, Hryhorije Epika, Andrije Panova, Mychajla Jalového, Antona Krušenyckého se syny Bohdanem a Ostapem, Valerjana Poliščuka a Valerjana Pidmohylného.

Byl považován za „skalního bolševika“, který se v boji s trockismem, ukrajinským nacionalismem a „všemožnými odchylkami“ držel linie „vůdce národů“ Dne 21. února 1938 na jedné ze schůzí pateticky řečnil o „nevídaném vzestupu kultury a blahobytu na ukrajinské vsi“.

Ze scény odcházel doprovázen hlučným potleskem Chruščova a dalších stranických špiček. V jeho bytě v Rolitu ho už mezi tím očekávala NKVD, s tím, že „je členem ukrajinské kontrarevoluční nacionalistické organizace a podezřelým ze špionáže.“ Dne 23. září 1938 byl na tajném zasedání vynesen rozsudek – zastřelení. Popraven téhož dne v kyjevské věznici.

Krátce po zatčení se přiznává: „Jako mladík z maloměšťácké rodiny jsem začal svou antisovětskou činnost už roku 1921… V roce 1922 jsem začal studovat v Charkovském pedagogickém učilišti, kde působili přesvědčení nacionalisté. Mými vzory byli: Pylypenko, Kyrylenko, Paniv a Božko…

Ale jak se případ táhl, 9. ledna 1939 Dunkyn všechna svá „přiznání“ zase odvolal. „Vymyslel jsem si to, aby se nějak hájil… O tom že by mezi spisovateli existovala tajná organizace nic nevím…“ Na základě ustanovení z 29. října 1939 byl poslán do tábora na pět let. Zemřel 10. října 1943 na tuberkulózu.

Roku 1953 byla orgány NKVD pořízena složka č. 1377, ve které byl Bažan veden jako člen tajné „Ukrajinské vojenské organizace“. Během roku 1938 každou noc očekával, že bude zatčen a nějaký čas kvůli tomu dokonce nespal doma. Ale měl štěstí… Před podepsáním seznamu ocenění si Stalin vzpomněl, že v Ukrajině někdo moc pěkně přeložil epos gruzínského básníka Šoty Rustaveliho <em>Muž v tygří kůži</em>, a prohlásil, že tak důležitý počin je třeba ocenit. Nechal si říct jméno překladatele a vlastnoručně podepsal nařízení o udělení nejvyšší ceny. Poté otázka Bažanova zatčení přestala být aktuální.

Obětmi čistek se stali i ti, kteří sami před časem bojovali proti „nepřátelům národa“: Ivan Lakyza, Ivan Kyrylenko, Ivan Mykytenko, Ivan Kulyk, Samijlo Ščupak, Volodymyr Korjak. Někteří unikli smrti a přizpůsobili se požadavkům vlády (například Pavlo Tyčyna a Volodymyr Sosjura).

Bydlí v Kyjevě v domě Rolitu. Nepřestávají ho sledovat. V jednom z posledních zápisů stojí, že Vyšňa už nepředstavuje žádné nebezpečí pro vládu, protože je nemocný a slabý. Píše dílo Nezávislá dírka, v němž kritizuje ukrajinské nacionalisty a také z donucení vtipkuje na téma svého pobytu v táboře jako by vůbec nebyl odsouzen. „A teď si žije Ostap Vyšňa v ráji, hraje si karty a žere řepku. To je nejpravdivější pravda o Vyšňovi. A co ten Ostap Vyšňa, co píše do bolševických novin? Hm, to je jen takový falešný bolševický trik.“

Charkiv je osvobozený dříve než Kyjev, díky čemuž se na chvíli opět stává centrem kulturního života. Evakuovaní ukrajinští spisovatelé se vracejí právě sem, obydlují téměř prázdný dům a začínají opět psát a publikovat. Ale jakmile je osvobozen i Kyjev, nejvýznačnější autoři spěchají tam. Po skončení Druhé světové války se do domu stěhují nejrůznější lidé. Starousedlíci vyprávějí, že si každý mohl vybrat byt, jaký se mu líbil. Dům během války nebyl nijak poškozen. Ale později, během 50-60. let shořela opalovací terasa na střeše. V 50. letech jsou tu ubytováni spisovatelé mladší generace a žije tu také několik výtvarníků a sochařů.

Pavlo Tyčyna, nejvýznamnější ukrajinský sovětský spisovatel a společenský činitel, předseda parlamentu. Laureát Stalinské ceny (1941) a Ševčenkovy ceny (1962). Nositel řádu Hrdina socialistické práce (1967).

Odsouzena k pěti letům odnětí svobody za vynesení informací o své spolupráci s NKVD. Počínaje rokem 1941 byla agentkou Ministerstva vnitra pod krycím jménem Danina, hlásila se v hotelu Teatralnyj v pokoji č. 26, za úkol měla výzvědnou činnost mezi vzdělanci. Propuštěna po pěti letech.

Z protokolu výslechu Pavla Hubenka (Ostapa Vyšni) ze dne 7.7. 1955.

Dotaz: Za jaké zločiny jste byl souzen?
Odpověď: Žádné zločiny jsem nespáchal. Byl jsem souzen jako člen kontrarevoluční organizace a organizátor atentátu na někdejšího předsedu ÚV Komunistické strany Postyševa… Můj případ měl na starosti komisař Boron. Protože jsem dlouho neposkytoval žádnou výpověď, Boron se rozhodl použít fyzickou sílu. Přesvědčoval mě, že moji výpověď potřebuje strana a sovětský lid… V důsledku fyzického a psychického násilí z jeho strany jsem byl nucen svědčit sám proti sobě i proti jiným.

Dnes se dům Slovo nachází v centru města, jeho adresa je ul. Kultury, č. p. 9. Z druhé strany se nachází Literární ulice, která svůj název získala v roce 2016 v rámci procesu dekomunizace. Před tím to byla ulice Jaroslava Halana.

Dnes dům vypadá takto: plastové balkony a okna, opadávající omítka, občasné díry po cihlách.

Poštovní schránka u vchodu